Norská příroda si nechala kousek mého srdce

Norsko nadchne každého, kdo si rád ťapká v přírodě. Kecám. Norsko nadchne každého. Asi bych se hodně divila, kdybych potkala někoho, koho norská příroda nezaujala a neočarovala. Já jsem z ní byla zcela odvařená. A mnohdy i uvařená, jelikož jsme měli skoro celé dva týdny nádherné počasí, často i přes 30 stupňů. A to se podle místních prý jen tak nevidí.

V Norsku jsme strávili celkem 16 dní. První den, tedy 15. července 2019, jsme přiletěli z Vídně do Bergenu, kde jsme se rozhodli i přespat, abychom se někdy v noci nemuseli stresovat přepravou do naší cílové destinace. Ráno jsme sedli na autobus a směle vyjeli směr Odda, kde jsme plánovali strávit cca 4 dny. Nakonec jsme tu byli přes týden, ale o tom později.

Naše celé výletování bylo jedno velké dobrodružství. Začalo už v autobuse do Oddy. Autobus začal hořet, načež nás řidič bleskově evakuoval ven a zavolal náhradní autobus. Vynechám tu část historky, kdy jsem se do hořícího autobusu vrátila pro svou botu. Tak přeci tam nenechám zcela novou pohorku, ne?

Město Odda je vzdálené od Bergenu autobusem cca 4 hodiny. Za lístek jsme platili něco málo přes 300 NOK. (1 NOK je cca 2,7 Kč). Kemp v Oddě byl tak skvělý, že jsme se rozhodli zůstat tu až do našeho odjezdu zpět do Bergenu. Naše ubytování bylo nad městem u nádherného jezera. Když jsme ráno vylezli ze stanu a ušli asi 6 metrů, měli jsme krásný výhled na hory, kterými jsme byli obklopeni.

DSC_0025

 

DSC_0237
Odda

V kempu bylo vše. A když říkám vše, myslím tím vše- od pračky, přes sušičku až po mikrovlnku a troubu. Někdo si tam jeden den dokonce vařil na snídani palačinky. My jsme s sebou měli samozřejmě vše na kempování, ale když jsme viděli, jak je kemp luxusně zařízen, nevařili jsme na plyňáku ani jednou. Jedinou nevýhodou bylo ovšem to, že kuchyňka byla vzhledem k velikosti kempu malá a někdy jsme museli čekat i půl hodiny, než jsme se dostali ke sporáku. Proč jsme si raději neuvařili před stanem? Protože tam by se nám hranolky a pizza dělali vážně těžko. Jojo, jsme praví kempaři.

Přímo z kempu jsme 3. den našeho pobytu v Norsku ráno v pět jeli autobusem na první výlet. Trolltunga. O tomto místě jsme snila už několik let. Přesně řečeno od doby, kdy jsem se vrátila z Erasmu ze Švédska a rozhodla se, že musím navštívit i Norsko.

 

Trolltunga neboli trolí jazyk byl pro mě tento rok skutečně splněný sen. Ze začátku jsem se obávala, jestli výšlap zvládnu. Přeci jenom nejsem žádná zdatná sportovkyně, v Česku jsem vylezla maximálně na Praděd někdy na gymplu na výletě a když lezu do kopců, nezapomenu hlasitě funět a nadávat.

DSC_0115
Trolltunga

Ale tady to bylo úplně něco jiného. Od začátku mě hnala zvědavost, nadšení a radost. Ani jednou za celou cestu nahoru mě nenapadlo říct, že už nemůžu, bolí mě nohy nebo kdy tam budeme. Byla jsem jak vyměněná. I když byla cesta náročná, pořád jsem se musela dívat kolem sebe a nevěděla jsem, kam se podívat dřív. Nevěděla jsem ani to, co fotit dřív. Už jen cesta na moje vysněné místo byla dechberoucí.

První kilometry jsou náročnější, poté se jde spíše jen po hřebenu, sem tam malý kopeček, sem tam rovinka. Ze začátku jsme žádné lidi nepotkávali, po asi hodině jsme začali vídat turisty mířící dolů. Nechápu, v kolik hodin nahoru šli, když celý výšlap má okolo 30 km. Nám zabral se vším všudy skoro 12 hodin. Pak jsme ale viděli, že i přes zákaz stanování, bylo pár km od vyhlídky několik stanů. Opět jsem se pozastavovala nad tím, jak se někdo mohl nahoru vyškrábat i se stanem a spacákem. Já byla ráda, že nesu sebe samu a batůžek s nejnutnějšími věcmi k přežití. Uff.

DSC_0205

Když jsme dorazili na Trolltungu, byla jsem na sebe pyšná. Především jsem ale byla nadšená. Skoro se mi chtělo brečet. Ten výhled stál skutečně za to. A nejen výhled z trolího jazyka, ale i výhled kolem dokola. Bylo jedno, jestli stojím na jazyku anebo jsem pár metrů od něj. Z vrcholu bylo vše božské.

Když jsme si vystáli asi hodinu a půl dlouhou frontu na to, abychom si udělali fotku přímo na špičce jazyka, tak jsme se rozhlíželi dále. Ano, bez toho, aniž bych byla vyfocena na okraji jazyka s mým nejmilovanějším, bych prostě nemohla odejít. I přestože jsme na fotku stáli tak dlouho, jsem za ni neskutečně ráda. Ráda se na ni dívám, když se mi zasteskne po cestování anebo když si chci znovu vybavit ten pocit radosti a štěstí ze zdolaného vrcholu.

DSC_0143
Vysněný pohled

Jakmile jsme se pokochali a trochu se posilnili, vydali jsme se dolů. Cesta dolů pro mě byla mnohem náročnější. Myslela jsem si, jak mi bude ubíhat, ale měla jsem pocit, že stále jen jdeme a jdeme a jdeme a cíl v nedohlednu. Posledních asi 6 km už bylo kritických. Docházela voda, kterou jsme si nabrali přímo z ledovce. Strašně peklo sluníčko a začala se projevovat únava.

Těsně před cílem jsme pokecali s jedním Čechem, který nás slyšel mluvit a doběhl za námi. Cesta tak ubíhala rychleji a bylo fajn mluvit s krajanem. Mimochodem, Čechy jsme potkávali na každém kroku. Nebylo snad místo, kde jsme nezaslechli češtinu.

Trolltunga však nebylo první a ani zdaleka poslední úchvatné místo, které jsme navštívili. Z Oddy jsme každý den cestovali autobusem nebo pěšky na další místa, která jsme si celým srdcem zamilovali. Nejvíce nadšeni jsme byli z vodopádů, které byly skoro na každém kroku. Ten největší, který jsme měli možnost vidět, byl Voringsfossen, asi 1,5 hodin autobusem z našeho kempu.

DSC_0265
Vodopád Voringfossen

Krásný vodopád s kamenným mostem je i Latefossen, kam jsme si museli z kempu stopnout auto, jelikož jinak se tam nedalo dostat. Naše první stopování bylo rychlé, a taky poslední. Ovšem svezli jsme se s milým postarším Norem, který nám vyprávěl o svém cestování po Norsku, až jsem mu záviděla, že má kolem sebe takovou krásu celý život.

DSC_0339
Vodopád Latefossen

O vodopádu s názvem Strandfossen jsme se dozvěděli náhodou. Je ukryt v lese, asi 3 km pěšky od kempu v Oddě. Skoro nikdo o něm neví, jen místní lidé. Je tak hezky schovaný, že ani my jsme ho ze začátku nemohli najít. K němu jsme se vydali v tom největším dešti.  Přeci nebudeme sedět ve stanu, ne? Po návratu jsme vypadali jako kdybychom se pod vodopádem rovnou i vykoupali. Ale stálo to za to.

20190720_160238
Vodopád Strandfossen

Další místo, které bylo okouzlující, je v nedalekém městě Sundal. Jedná se o jezero Bondhusvatnet, které se rozprostírá v národním parku Folgefonna. Při pohledu na jezero, u kterého je přivázaná menší dřevěná loď, jsem si připadala jako v kreslené pohádce. Hory obklopující jezero se odrážely na hladině jezera a my jsme při snídani koukali na vycházející slunce, které postupně rozjasňovalo náš další skvělý den v Norsku.

DSC_0477

DSC_0487

Cesta k jezeru je pozvolná, od parkoviště Trolhaugen je to asi hodina k jezeru. Trošku náročnější je pak cesta k ledovci Bondhusbreen, který se tyčí nad jezerem z druhé strany. Ledovec je dlouhý asi 4 km a dostat se až úplně k němu se nedoporučuje. Cesta je pak už hodně nebezpečná.

Další úchvatný výhled se nám naskytl z hory jménem Malmangernuten ve městě Rosendal. Výstup na vrchol není tak pěkný, jako na Trolltungu, ovšem pro mě byl mnohem náročnější. Možná to bylo tím, že jsme měli ve stínu asi 26 stupňů anebo také tím, že to byl náš poslední velký výšlap a já už jsem byla za předešlé dny utahaná a vysílená. Při tomto výšlapu jsem si sáhla vážně na dno. Hnal nás čas, jelikož spoje sem nejezdí tak často. Potřebovali jsme se dostat rychle nahoru, a ještě rychleji dolů, což se mi párkrát nechtěně i málem podařilo.

DSC_0642.JPG

Celý výšlap na Malmangernuten trvá cca 6 hodin. My jsem to museli vše stihnout za 3 hodiny, aby nám neujel autobus a my nemuseli čekat zbytečně ve městě 7 hodin na další spoj. Rozhodli jsme se tedy, že nepůjdeme až na samotný vrchol, ale že skončíme kousek pod ním. Řekla bych ale, že cesta na vrchol už byla procházka růžovým sadem, jelikož se šlo po hřebenu. Nejhorší byla cesta pod úplný vrchol. Místy jsem se skoro až plazila po čtyřech, jak byla cesta strmá.

Dolů jsme tedy museli běžet, abychom vše stíhali podle plánu. Běhám občas, spíše jen tak aby se neřeklo (takže neběhám vůbec). Ovšem za výkon, který jsem předvedla, bych měla dostat minimálně metál. Celou cestu, kterou jsme nahoru šlapali 3 hodiny, jsme měli seběhnutou za hodinu a 15 minut. Když jsme doběhli na zastávku, málem jsem vypustila duši. Autobus jsme stihli tak tak. Být na zastávce o dvě minutky později, celý ten sprint dolů (a můj záchvat, že tohle nezvládnu a nemám na to) by byl naprosto zbytečný. Ale díky všem svatým jsme si zcela uhnaní a mokří sedli do autobusu a nechali se odvést do Oddy. Zničeni, unaveni, ale zároveň i nadšení a pyšní.

DSC_0604.JPG
Výšlap na horu Malmangernuten

Hned další den, tedy  11., jsme odjížděli z kempu v Oddě do Bergenu. Zde jsme strávili poslední 3 dny našeho dobrodrůža. Byli jsme rádi, že jsme vystřídali výšlapy po horách za chozeníčko po městě. Bergen se nám také moc líbil. Mně osobně připadal útulný a živý.

Nadchnul nás rybářský trh uprostřed města stejně jako výhled z hory Floyen. Měli jsme v plánu navštívit 3 ze sedmi hor, které se kolem města rozkládají. Ale zvládli jsme si jen koupit lístky na lanovku a vyvést se nahoru. Únava po 11 dnech výšlapů se značně projevila, když jsme nedokázali vyjít ani 3 kilometrový kopeček. Trochu jsme se styděli, že jsme se na to vykašlali, když jsme každý den dávali s přehledem 30 km. Ale už jsme toho měli asi vážně dost. Navíc celé ty dny v Bergenu svítilo neúprosně sluníčko, a to od rána až do večera, což nás taky pěkně vyšťavilo. A tak jsme raději poslední dny už jen trajdali po obchodech, užívali si pohodičky a dali si nejlepší kuřecí nožky na světě v baru jménem Roll and Rock Bar, který rozhodně doporučuji.

Když jsme se po 16 denním výletování vraceli domů, nemohli jsme uvěřit, jak rychle naše cestování uteklo. Kdybych mohla, zůstala bych v Norsku ještě minimálně další dva týdny. Viděli jsme toho sice hodně, o čemž svědčí nejen nachozené kilometry a x tisíc fotek, ale i tak to bylo málo.

Až se do Norska vrátím, ráda bych si pronajala auto. Nyní nám to nevyšlo, jelikož ve dvou lidech bychom se nedoplatili. Doufám však, že najdeme nějaké další dva dobrodruhy, kteří by s námi do toho šli. A pokud ne, nevadí. Vím, že se do Norska stoprocentně jednou vrátím a vím také, že to bude zase skvělá, i když trošku náročnější, dovolená. Kousek mého srdce nezůstalo jen ve Švédsku, ale nyní také už i v Norsku. A já si pro ty kousky jednoho dne přijedu. Už aby to bylo.

20190715_190623.jpg

 

 

 

 

 

 

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s