Mám to za 15 a nezmrznu

Byl březen. Seděla jsem ve škole na chodbě a rozdávala letáky na promoci. V pauze jsem se podívala na internet, jestli už nejsou zveřejněny výsledky výběrového řízení na Erasmus, kam jsem si já (ano, já, která jsem byla nejdéle z domova týden) podala v okamžiku náhlého a velice prchlivého pomatení přihlášku. A nevěřila jsem vlastním očím, když mi systém gratuloval k přijetí na Stockholm University. To jako vážně?

Cestou domů jsem se usmívala. Celou tu dobu. Celou tu domu jsem se usmívala a střídavě brečela a u toho se pořád usmívala. Jako kdyby mě někdo požádal o ruku, jako kdybych vyhrála milion, jako kdybych se dozvěděla, že …prostě takový ten pocit maximálního štěstí a radosti, který se asi zažívá, když vás někdo požádá o ruku nebo když vyhrajete miliony a tak dále. Nebo alespoň tak si to představuji.

„Vybrala sis dobře,“ pochválil mě tatínek. Stockholm patří do skupiny nejdražších měst Evropy. Abych našetřila plný hrnec zlaťáků, strávila jsem skoro celé prázdniny na brigádě. I když průvodcování v krásné přírodě s partou úžasných lidí, tomu se ani nedá říkat brigáda. Hrozně jsem se těšila. Až vypadnu z šedi maloměsta. Až potkám nové lidi. Až zažiju něco, na co budu na dosmrti vzpomínat (doufám, že v dobrém). Až nasednu do letadla a uvědomím si, že už není cesty zpět a musím se o sebe postarat sama. Daleko od rodiny. Daleko od kamarádů, na kterých jsem závislá jako…no jako feťáček na heroinu.

A pak to přišlo. Jako rána z čistého nebe. Pod stromeček jsem dostala žehličku. A ne, vy rejpálci, nebyla na vlasy (tu už díky bohu mám). Normální žehličku. A teplou čepičku. A krém do mrazu. A termosku na čajík. A prostě skoro každý dárek okomentovaný slovy: „To máš do Švédska.“ No bezva. Už se to blíží. Odjíždím 18. ledna. Od toho března to opravdu rychle uteklo. Je to přímo přede mnou. Reálný. Hmatatelný. A mně se nechce.

ČEPKA

Čím víc chodím na čajové dýchánky se svými čajovými kamarády do čajových klubů, kde trávíme dost času filozofováním nad nefilozofujícím, tak si uvědomuji, jak moc mi budou chybět. Jak moc se mi nechce opustit to teplé hnízdečko. Tu jistotu. Ale pak se ke mně nahne maminka a s vážnou tváří mi řekne, že od teď nemám moc navštěvovat čajové dýchánky, protože chce vyprat oblečení a ono přece musí do té doby než odjedu uschnout! „A co si tam jako budeš vařit? „ A kde si budeš prát?“

V takových okamžicích mám náladu na to sbalit si svých pět švestek a na to letiště do Prahy klidně doběhnout.

Ale je mi jasný, že mi bude chybět. A její vepřo knedlo/bramboro zelo. Nebo její svíčková. Nebo vypraný a vyžehlený oblečení. Nebo pivo s Kájou. Víno s Katkou. Hermelín s Evčou. Čert s …no prostě se všema.

V pokoji mám nachystaný dva kufry. Nejraději bych si vás všechny odvezla s sebou. Ale to nejde. Leda že bych vás zabalila do těch pytlů, ze kterých pak vyfouknete vysavačem vzduch a jeho objem se zmenší o 50%. Jde do toho někdo? Mám jich dost 🙂

2 komentáře Přidejte váš

  1. Lucie Z. píše:

    Anet, to uteče tak rychle že nezachápeš 🙂 Jasně že ti budou chybět lidi okolo, ale budeš tak rozptýlená, že ti to ani nepřijde tak smutný a samozřejmě tam potkáš taky nějaký lidi a třeba budou aspoň trochu k nečemu dobrý 😀 Vsázím spíš na to, že se ti nebude chtít zpět.

  2. anetapress píše:

    V to já doufám, Luci, že se mi nebude chtít zpět, protože to tam bude tak skvělý 🙂 Ano, třeba se mnou budou chodit na procházky a na kávu a tak 😀

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s