Moje první praxe

Byla jsem na sebe tak pyšná, když jsem byla vybrána do redakce internetového zpravodajství Ignis Brunensis 2014. Já, která jsem neměla žádné publikované články a k novinařině jsem si přičichla jen z četby odborné literatury potřebné k napsání seminárky. Mísili se ve mně dva pocity-nadšení a strach. Když nad tím zpětně přemýšlím, nevím, co mi nahánělo větší hrůzu. Zda  oslovování cizích lidí, obvolávání tiskových mluvčí nebo zklamání našeho šéfredaktora a editora v jedné osobě.

Největší radost (v tu chvíli jsem si připadala jako malé dítě) jsem měla z press karet, které jsme dostali. Kdo by čekal, že mi kus plastu na šňůrce udělá takovou radost. Byl to celkem perný měsíc. I když jsme měli naplánováno jen dvacet dní vydávání a na každého z redakce vycházelo cca 9 článků, neměla jsem chvilku klidu. Já vím, moc stresuji.1.článek  První článekkterý jsem psala, jsem původně ani psát neměla (kamarádka nemohla být v den konání akce fyzicky přítomna, a tak jsem to vzala za ni). Bála jsem se, že se se mnou nebude chtít nikdo z návštěvníků akce bavit, že to nestihnu, nevymyslím dobrý titulek, nenafotím skvělé fotky a tak dále. Nakonec musím říci, tento článek patří mezi moje nejoblíbenější.

Jak vše začalo pěkně a bez větších problémů, ke konci jsme schytala pěkné dva kopance. Prvním byl problém s jedním respondentem, kterého jsme potřebovala do rubriky Otázka pro. Šlo o to, že jsme pokládali otázku týkající se festivalu Brno-město uprostřed Evropy a také ohňostrojové přehlídky Ignis Brunensis. Ptali jsme se známých či zajímavých osobností. Po odeslání asi pěti mailů panu X a volání jeho tiskovému mluvčí, se mi ani po týdnu nepodařilo získat vyjádření. A ani záložní pan Z se mi po třech mailech a upozornění od jeho mluvčí neozval. I když jsem dělala co se dalo, s dost velkým předstihem, článek nevyšel. Chápala jsem to jako osobní selhání. Byla jsem zklamaná. Ale nejvíc jsem byla zklamaná z pana X a Z. Zklamání, které přišlo později, nabylo ještě větších rozměrů.

Nejvíc jsem se těšila na rozhovor s jedním ohňostrůjcem (říkejme mu pan A), tedy s člověkem připravující ohňostroje v rámci festivalu. Týden jsem téměř den do den volala jeho mluvčímu, který na mě neustále zapomínal a nedokázal si s panem A promluvit o tomto rozhovoru. Nakonec jsem byla ujištěna poslední možný den schůzky, že se nemám čeho bát a že vše klapne. Ulevilo se mi, aby se mi vzápětí mohla zpěnit krev v žilách, když mi mluvčí oznámil, že je panu A špatně a rozhovor nebude. Je však zajímavé, že téhož dne vystupoval pan A jako host v brněnském rozhlase. Místo rozhovoru o chystaném ohňostroji jsem vyplodila něco jako „pozvánku“ na tento ohňostroj. A věřte mi, že v tu chvíli mě napadala jen nehezká slova.

Závěrem chci říci, že jsem si praxi opravdu užila, i přes permanentní stresy a některé komplikace. Přišla jsem částečně o iluzi dobrých a ochotných lidí.  Hlavně jsem ale zjistila  dvě podstatné věci:

1. Opravdu se chci zabývat žurnalistikou a psát a psát až do úplného konce plus 2. Nespolehlivost, neochota, stres a odmítnutí se na příštích několik let stanou zřejmě s povoláním novinářky každodenním chlebem.

Zdroj obrázku:zde

 

 

 

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s